ALZHEIMEROVA NEMOC

Onemocnění poprvé popsané v roce 1907 německým lékařem Aloysiusem Alzheimerem. Spadá do kategorie neurodegenerativních chorob, jejichž podstatou je nekompromisně narůstající zánik neuronů.

V drtivé většině, konkrétně v 80%, je výskyt zcela ojedinělý a první projevy pozorujeme u lidí starších 60 let. Ve zbylých 20% se ovšem jedná o výskyt familiární, v rámci jedné rodiny dědičný. V takovém to případě se s prvními projevy můžeme setkat již kolem 50 let věk.

Nejrizikovějším faktorem, tedy faktorem, kvůli jehož přítomnosti se zvyšuje pravděpodobnost onemocnění, je věk. Dle statistik se Alzheimerova nemoc týká cca 3% lidí mezi 65 a 74 lety, 19% mezi 75 a 84% a celých 47% po 85 roce věku. Zvýšeně nemoc postihuje ženy a je prokázána i její souvislost s výškou dosaženého vzdělání.

Protože se jedná o nemoc, která se vyvíjí značně pomalu, ve svých začátcích v podstatě nenápadně, lze v jejím průběhu rozlišovat několik období. 

Počáteční období

Zcela typickým a nejznámějším příznakem je porucha paměti. Postižena je hlavně paměť krátkodobá, díky které jsme schopni si zapamatovat čerstvé události, informace právě slyšené nebo přečtené.

Pacient velmi často zapomíná slova. Konkrétně se to projevuje v situaci, kdy má pojmenovat nějaký běžný předmět denní potřeby. Název předmětu se pokouší popsat např. to u čeho se sedí. V mluveném projevu se opakuje. Opakují se i témata, o kterých mluví, což samozřejmě souvisí s poruchou krátkodobé paměti. Stejné obtíže má pacient i při psaní. 

Zapomíná a ztrácí věci, případně věci ukládá na zcela neobvyklá místa např. klíče do lednice. Začíná bloudit na jemu dobře známých místech. Je dezorientovaný.

V tomto období již můžeme pozorovat také změny osobnosti. Nemocní lidé se čím dál více stávají pasivními k sobě i ke svému okolí. Ztrácí zájem o činnosti, které dříve vykonávali pravidelně a které jim přinášeli uspokojení.

Další vývoj

Stále více se prohlubuje pacientova pasivita a nezájem o okolí, běžné denní činnosti. Velmi špatná je již schopnost postarat se sám o sebe. Týká se to hygieny, oblékání, stravování. Člověk je v této fázi zcela neschopný zabývat se a řešit běžné každodenní problémy. V takových chvílích se stává bezradným a dezorientovaným. K tomu se navíc přidává značná neobratnost při běžných automatických manuálních činnostech. Nejzávažnějším projevem, který se velmi významně dotýká pacientovy rodiny a přátel, je pacientova změna chování. Můžeme pozorovat přehnanou lítostivost nebo naopak agresivitu. Zdůrazňují se pacientovy špatné vlastnosti nebo naopak, objevují se vlastnosti pro něj netypické.

Velmi špatný a stále se zhoršující mluvený projev, kdy řeč je obsahově značně chudá. Neustálé se dotazování na již zodpovězené. V neposlední řadě prostorová dezorientace a s ní související závislost na doprovodu druhé osoby prakticky kamkoliv.

Konečné stádium

Nemocný není již schopen myslet, mluvit ani se pohybovat. 

Otázkou je, proč k takto drastickému zániku neuronů vůbec dochází. Na vině je látka nebo nebo lépe řečeno struktura označovaná jako Beta-amyloid, jejíž přítomnost v mozku je pro neurony toxická, tedy přímo zničující s následkem jejich zániku.

Samozřejmě, jako téměř vše v našem těle, ani Beta-amyloid neexistuje jen tak sám o sobě. Vzniká totiž ze struktury, v odborných kruzích nazývané transmembránový protein, který je zcela přirozenou součástí každého neuronu. U Alzheimerovy choroby ovšem dochází k chybnému štěpení toho proteinu, a to na několik částí, které se následně spojují ve výsledný Beta-amyloid. 

Tvorba Beta-amyloidu, jeho ukládání v mozku ve formě plaků, toxické působení na okolní neurony a jejich zánik. To je ve zkratce podstata Alzheimerovy choroby. 

V případě podezření je vždy nutné CT a magnetická rezonance mozku. 

Problematika Alzheimerovy choroby je v kompetenci neurologů a psychiatrů. 

Terapie je velmi složitá, a bohužel se zatím jedná jen o zpomalení vývoje nemoci a zmírnění příznaků.